Každá společnost je vystavěna kolem svého ústředního civilizačního příběhu, na jehož základě si tvoří představu o tom, kým jsme jako lidské bytosti, co je skutečné, co je možné, proč jsme tady, jak se rodí změna, co je důležité, jak žít život, jak se svět stal tím, čím je, a jaká může být budoucnost. Jádrem civilizačního příběhu, který je základem naší moderní společnosti, je zkušenost odděleného já zasazeného do „cizího“ světa, v němž spolu všechny typy bytí nevyhnutelně soupeří, protože více pro jednoho znamená méně pro druhého. Samotný vesmír se skládá výhradně z atomů a prázdnoty a nemá žádné z osobních vlastností, kterými se vyznačujeme my jako lidské bytosti: inteligenci, smysl, schopnost vnímat, vyšší cíl a vědomí. Ačkoli tato perspektiva s sebou přinesla nebývalou autonomii lidského subjektu a jeho emancipaci od všech tradičních struktur a od přírodního prostředí, výsledkem dlouhodobého setrvávání v ní je patologický systém a pohled na svět, který nás znecitlivuje a zároveň na naší necitlivosti závisí. Stále zásadnější systémové problémy a všeobecný nárůst drogových závislostí, sebevražd, existenciální tísně atd., to všechno jsou projevem kolektivní ztráty duše.